Ludvík Voneš

obrazy a práce na papíře

9. 7. - 30. 8. 2013

photo

Letos na jaře představilo Muzeum města Brna po více než 40 letech dílo Ludvíka Voneše, malíře, který počátkem 40. let přesídlil z rodné Třebíče do Brna. Zde v ateliéru na Helfertově ulici tvořil až do své smrti v roce 1978. Jeho výtvarnou cestu výrazně ovlivnily opakované studijní a pracovní pobyty v Paříži.

Dílo Ludvíka Voneše bylo v brněnském prostředí naposled vystaveno v roce 1970 v Domě pánů z Kunštátu a v poslední době jej připomnělo Muzeum Vysočiny v Třebíči (v roce 2008), které se zaměřilo pouze na figurativní oblast umělcovy tvorby. Aktuální výstava v BRNO GALLERY CZ volně navazuje na letošní výstavu v Muzeu města Brna a společně s ní se stává vůbec prvním výstavním počinem, který představuje Vonešovu výtvarnou cestu v retrospektivním záběru od 40. let až po závěrečné práce ze 70. let. Vzhledem k prostorovým dispozicím galerie je výstava koncipovaná jako pohled do dvou oblastí Vonešovy tvorby: figurativní práce ze 40. až 60. let a abstraktní kompozice, k nimž Voneš dospíval na sklonku 60. let a soustředěně se jim věnoval v letech 70.

Ludvík Voneš po školení na brněnské ŠUŘ pokračoval ve studiích v Praze. Na Akademii výtvarných umění v ateliéru Františka Tavíka Šimona získal klasické malířské zkušenosti práce s přípravnou kresbou, budování iluzivního prostoru, vyjádření atmosféry místa, jemnou modulací barevných valérů. Tyto akademické postupy si osvojil a ověřoval v tématech krajin z rodného Třebíčska, kostelních interiérů, pohledů na město, portrétů a zátiší, mnohdy až příliš zobrazivých, ovšem vždy provedených s malířskou lehkostí a virtuozitou.

Samostatný okruh počátků Vonešovy tvorby představuje tzv. zelené období, v němž se zaměřil na možnosti barevných stupňů a jejich významového působení v rámci jediné výchozí barvy. Právě těmito znepokojivě emocionálními obrazy Voneš vyjádřil hrůzy válečných let.

V roce 1946 se Voneš v rámci stipendia Ministerstva školství, věd a umění vypravil do Paříže, kde setrval až do roku 1948 a opakovaně se sem vracel ještě v 60. letech. Setkáním s představiteli francouzské malby 40. let Jeanem Dupasem a Françoisem Desnoyerem, v jejichž ateliérech studoval, a soukromým školením u malíře Charlese Walcha se Vonešovi otevřely další možnosti výtvarného uvažování. Paleta se rozzářila, lomenou barevnost nahradily přímé intenzivní tóny a v malířském gestu se začala stále důrazněji uplatňovat dynamika, intuitivní rytmizace a silná geometrická zkratka.

V roce 1964 se rodí první abstraktní plátna sestavená ze subjektivních reakcí na absolutní pojmy, které nebylo možno vyjádřit ani symboly ani vázaností na viděnou skutečnost. Vznikaly malby, kvaše a pastely, v nichž se obrazová plocha rozpadá do krystalických barevných ploch a prolamuje se v nekonečno dalších prostorů. Jednotlivé barevné formy jsou většinou pravoúhlé, hrotité, mnohdy protkané živými zprohýbanými liniemi, které zintenzivňují vnitřní pohyb kompozic a odkazují k plynutí času.

Vedle malířského, kreslířského a grafického díla se Ludvík Voneš věnoval návrhům do architektury, které mu umožnily pracovat ve velkém měřítku v rámci konkrétního prostoru. Kromě návrhů na mozaiky nelze opomenout realizovanou skleněnou vitráž pro vestibul Kounicových kolejí v Brně nebo panel ze železa a skla pro letištní halu v Tuřanech. Samostatnou kapitolu Vonešova díla představují návrhy netkaných tapiserií, tzv. art protis a cyklus kreseb, které měly sloužit jako ilustrace k Erbenově Kytici.

Nehledě na výčet výtvarných postupů a technik utváří dílo Ludvíka Voneše sourodý, vzájemně provázaný celek, ukotvený v jedné výtvarné citlivosti. Už proto si tvorba tohoto umělce, který v nepřízni lidského osudu i politické situace dospěl k nezaměnitelné výrazovosti, zaslouží pozornost.