NADĚŽDA PLÍŠKOVÁ

7. 3. - 29. 4. 2016

photo

Výstava Naděžda Plíšková představuje tvorbu české grafičky a básnířky (1934-1999), jež je veřejnosti známá především svými grafikami z šedesátých let. Její tvorba byla tehdy kritikou řazena do české verze pop-artu, nové figurace nebo nového realismu a patřila k tomu nejprogresivnějšímu umění šedesátých let. Společné prvky v ní můžeme najít tematicky s Jiřím Kolářem, v návodech k jednání, a parafrázemi obrazového archivu dějin umění, formálně s Jiřím Balcarem, s nímž ji pojila obdobná zkušenost několikaměsíčního stipendijního pobytu na Západě, po němž jako on po své americké cestě začala pracovat s prvky pop kultury.

Mezi jednu z jejích nejznámějších prací patří akce 7 litrů gulášové polévky, kterou v roce 1970 na vrcholu éry Galerie Václava Špály pro tuto výstavní síň uspořádala. Spojila v něm vystavení objektu s happeningem, který měl zároveň sociální přesah. Na začátku osmdesátých let utrpěla vážný úraz páteře, po němž se její tvorba začíná proměňovat. Během období, kdy je připoutaná na nemocniční lůžko, vznikají subtilní kresby. Zároveň se začíná čím dál více upínat k psaní básní, které tvoří odjakživa.

Tvorba Naděždy Plíškové je často na prvním místě interpretována skrze humor, který je v jejích grafikách přítomný. Jedná se zde ale spíše o kritický komentář k vážné tematice, jenž ji sice může zlehčovat, ale zároveň slouží k pojmenování nějakého obecnějšího problému. Tento kritický vztah ke světu, ať již to byla kultura socialistické, či polistopadové společnosti je pro Naděždu Plíškovou naprosto určující.

Proto by se dala její tvorba vnímat jako jeden z prvních angažovaných projevů v českém umění. Plíšková se nezabývá programově otázkou genderu, ale naprosto věcně komentuje situaci ženy ve společnosti. Skrze sama sebe definuje různé ženské role, roli matky, dcery, manželky, spojené s každodenním životem. Stírá se zde hranice mezi soukromým a veřejným.

Stejně tak otázku lidského, ženského těla a tělesnosti neřeší skrze měkký materiál, typický pro objekty feministicky orientovaného umění, ani se v jejích odlitcích těla nejedná o stopy tělesnosti (jako tomu je např. u Evy Kmentové). Fragmenty svého těla odlité v bronzu jsou opět naprosto jasným intelektuálním komentářem k určité situaci.

Práci Naděždy Plíškové není ani tak důležité řadit do středoevropské, či české verze pop-artu nebo nové figurace, která se samozřejmě okolnostmi a podmínkami vzniku vždy od svých západních předloh bude lišit, ale lze ji vnímat jako jednu ze silných českých výtvarných výpovědí druhé poloviny dvacátého století.

Marianna Placáková