Nepraš & Steklík, Host / Annegret Heinl

Navzájem

20. 7. - 31. 8. 2014

photo

Karel Nepraš (1932 - 2002) a Jan Steklík (1938), dvě bezesporu neopominutelná jména českého výtvarného umění druhé poloviny uplynulého a počátku tohoto století. Dvě umělecké individuality, ale současně i legendární umělecká dvojice, ředitelé Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, iniciátoři a představitelé zcela ojedinělého uměleckého hnutí. Výstava v BRNO GALLERY CZ navazující na nedávnou skončenou přehlídku v Topičově klubu je především prezentací tvorby žijícího ředitele školy, který si v uplynulém roce připomněl pětasedmdesátiny a své pražské představení, pořádané při této příležitosti, pojal i jako poctu svému příteli a velkému uměleckému souputníkovi. Hostem výstavy se na jeho výzvu stala německá umělkyně z Kolína nad Rýnem Annegret Heinl (1946), jež s oběma hlavními protagonisty na přelomu století často vystavovala a prostředkovala prezentaci jejich tvorby i v Německu. Vůbec poprvé se Jan Steklík a Karel Nepraš setkali v roce 1960, v ateliéru Jana Koblasy. Již v té době se kolem nich a s nimi formovalo celé nekonvenční umělecké hnutí. Vedle výtvarníků byli jeho nositeli básníci, hudebníci, herci, teoretikové a další nonkonformní tvůrci včetně osobností z mimoumělecké sféry. Samotná Křížovnická škola, do jejíchž aktivit se zapojovali, spatřila světlo světa patrně v roce 1963, na jednom z pravidelných „sezení“ zakládajících členů, v dnes již neexistující hospodě U Křížovníků na Starém Městě v Praze. Šlo o zcela ojedinělé volné sdružení, o český tvůrčí fenomén na bázi propojování všednodenní reality s uměním, s ambicemi vstupovat do sociálního nebo přírodního prostředí, vyjevovat jeho rozpory, ale jaksi s ním i splývat; o zcela osobitou paralelu k hnutí fluxus, o sdružení, v jehož kontextu se v redakci některých z nich prosazovala též estetika tak zvané divnosti a které vytvářelo úrodnou půdu i pro rozvoj české výtvarné grotesky. Její aktivity se také vesměs odvíjely v různých netradičních prostorách a prostředích, především v restauračních a pivních zařízeních nižších cenových skupin, ale třeba i cestou k památným českým přírodním místům či historickým monumentům.

Tvorba Jana Steklíka se formovala od konce padesátých let. Úzký vztah k dobovým existenciálním myšlenkovým proudům ho po roce 1960 přivedl až do blízkosti informelu, který ale vnímal zcela po svém. Křehké kresebné kompozice s prvky koláže a asambláže, s propalovanými místy a nedopalky cigaret, s natrháváním papíru nebo kresebnými texturami, jež vytvářel, nevyznívají nikterak destruktivně. Jsou spíše intimními záznamy všednodenních aktů a s nimi spjatých poetických představ a prožitků, nezřídka i s pro něho charakteristickými ironizujícími kontexty. Obdobně je tomu třeba v případě kompozic dotvářených předmětnými artefakty, například s pivními tácky a účtenkami, anebo s ním rovněž neodmyslitelně spjatým, od šedesátých let realizovaným volným cyklem prací v rozličných výtvarných technikách Ňadrovky. Svůj „křížovnický“ koncept v duchu totální tvůrčí svobody a nezávislosti na jakékoliv autoritě, postavený proti všem formám politického a institucionálního establishementu dále rozvíjel též v době normalizace, kdy vznikaly mimo jiné série jeho Odstřihovánek, Zamalovánek či Nalepovánek, ale třeba i Střihy na krajinu. Paralelně s nimi, zejména v průběhu osmdesátých let, vytvářel i „průhledy do prostoru“ - dřevěné Rámečky-krajiny, se subtilními „krajinářskými“ malířskými vstupy. Ty stejně jako Střihy a některé další projevy, svým způsobem navazují na jeho landartové akce z počátku normalizačního období.

Na stávající výstavě jsou zastoupeny hlavně umělcovy koláže, včetně propalovaných papírů, od konce šedesátých let až do dnešních dnů a zmiňované Zamalovánky a Rámečky – krajiny. Důležitou a svým způsobem „ústřední“ součást expozice však tvoří několik vybraných sochařských kompozic Karla Nepraše a také další exponáty Jana Steklíka, jež geniálního sochaře připomínají, anebo se přímo vážou k jeho osobnosti. Příkladem je objekt Brýle - Portrét Karla Nepraše (2007) jímž Jan Steklík neprašovským materiálem (mosaz a železo) a také tvarem vzdává hold svému nežijícímu „spoluřediteli“, ale současně, jak naznačuje už první část názvu díla „brýle“, se s touto pevně, robustně postavenou figurou, se sobě vlastní ironickou nadsázkou i personálně ztotožňuje. V obdobném duchu jsou koncipována rovněž plátna nazvaná Prapory – Ubrusy instalovaná v prostoru, k poctě Karla Nepraše, výtvarně pojednaná malířskými vstupy Annegret Heinl a Jana Steklíka. Svým charakterem evokují ubrusy na stolech různých podřadných hostinských zařízení, míst, kde se oba hlavní protagonisté výstavy, ale vůbec členové undergroundové Křížovnické školy nejsoustavněji, v různých i těch nejhorších dobách, přátelsky a inspirativně setkávali.

zkrácený text Ludvíka Ševečka



instalace

photo photo photo photo photo photo photo photo
photo photo photo photo photo photo photo photo