Pavel Korbička & Lucie Vítková

akustické obrazy

31. 5. - 15. 9. 2012

photo

Pavel Korbička (1972) se soustředěně zabývá tématem prostoru. K jeho uchopení a vizualizaci využívá světlo a pohyb. Zaměřuje se na průzkumy logických prostorových souvztažností, ale i absurdních vazeb a situací. Paralelně jej zajímá přímý vztah diváka a prostoru kolem něj, tedy vymezení divákova pohybu nebo naopak jeho znejistění a dezorientace. Tyto otázky vizualizuje světlem neonových trubic nebo opticky definuje v projektech ze světlo-vodivých polykarbonátových desek. Mezi prostorové průzkumy patří i Korbičkovo téma tance, který vnímá jako sled pohybových dějů uskutečněných v daném prostoru. Jde o hmatové záznamy pigmentem, které vznikají během tanečního procesu: nejdříve chodidly na podkladové ploše, později hraničními částmi těla (ruce, hlava, chodidla) uvnitř koule nebo v muslimské burce.

Loňského roku vstoupil do Korbičkova zájmu také zvuk. Aktuálním výsledkem jsou Akustické obrazy, které vytváří s hudební skladatelkou Lucií Vítkovou (1985). Tato mladá, kreativní umělkyně je přirozeně otevřená nejen novým řešením, ale i přesahům vlastní hudební tvorby. Přestože je teprve studentkou magisterského programu na brněnské JAMU, prosadila se svojí tvorbou na mnoha prestižních mezinárodních hudebních festivalech, jako jsou například Ostravské dny. Kromě vlastní skladatelské činnosti, hry na akordeon, foukací harmoniku a zpěv má vzácně vypěstovaný smysl pro hudební improvizaci, která se stala jedním z hlavních předpokladů mezioborové spolupráce obou autorů.

Východiska a principy uplatněné již ve starších projektech Pavla Korbičky se v Akustických obrazech otevírají dalším kvalitám. Zatímco v záznamech tance se umělec soustředil na vizualizaci pohybu, nyní se soustředí na možnosti vizuálního záznamu zvuku respektive zvukového chvění. V obou případech hraje důležitou roli vazba na tělovost a procesuálnost. Pohyb komponistky je podobně jako pohyb tanečnice určován prostorovými možnosti i limity vlastního těla. Zatímco tanečnice v obrazech nadále zůstává jen v podobě otisku minulého tvůrčího procesu, Lucie Vítková navíc vytvořila hudební kompozice, které v rámci Akustických obrazů zůstávájí v aktuální přítomnosti coby jejich nedílná součást. Vztah pohybu a zvuku má v Akustických obrazech ambivalentní charakter. Pohybové procesy těla, vibrace, chvění a posuny strun jsou určujícím aspektem, který má zároveň sekundární význam, neboť primárně nosnou hodnotou je pro komponistku zvuk.

Kresebný záznam je v případě tanečních projektů vytvářen přímým dotekem těla s podkladovou plochou. Komponistka se dotýká strun, konkrétně gumových šňůr v látkové bužírce, na které je nanesen grafitový pigment, tuš nebo razítková barva. Struny jsou napnuty v několikacentimetrové vzdálenosti před podkladovou plochou, kterou může být stěna nebo na rám napnuté plátno. V Galerii G99, kde Pavel Korbička a Lucie Vítková své Akustické obrazy představili poprvé, bylo využito stěn galerie. Jejich dispozice ale i proporcionální odchylky jako je různost sklonu a nepravidelnost půdorysu byly pasivními determinantami, které měly přímý vliv na formování kresebného záznamu. Pro výstavu v BRNO GALLERY CZ byla jako podklad použita klasická plátna natažená na rám a opatřená bílým šepsem. Plocha pro kresebný záznam zde byla čistě abstraktní, nezatížená procesy vyplývajícími ze vztahu k minulosti jako tomu bylo v případě stěn budovy. Všechna plátna mají čtvercový formát a jejich velikost je určena měřítkem lidského těla: nejmenší proporcí lidské dlaně, střední délkou trupu a úhlopříčka největšího formátu je stanovena vzdáleností rozpažených rukou. Určující zde bylo hledisko, aby komponistka byla schopna vymezenou obrazovou plochu přirozeně ovládnout. Základem jsou struny ukotvené ve stejných rozestupech na dřevěný rám, do jehož vnitřního prostoru bylo vsunuto plátno. Výchozí konstrukce obrazů je principielně identická a nehledě na velikost fungovala jako předem stanovený řád. Komponistka Lucie Vítková obarvené struny rozpohybovala doteky, údery a posuny s cílem dosáhnout potřebný zvuk a organizovat jej dle svého spontánně odvíjeného hudebního systému. Svými vstupy tak soustavu lineárních strun přehodnocovala, rozvíjela a narušovala. Vizuální stopy vzniklé dotekem strun s obrazovou plochou nebo stříknutím barvy z dálky jsou přímým záznamem hudebního tvůrčího procesu a s ním souvisejících pohybových dějů. Jelikož komponistka pracovala bez jakékoliv kontroly vizuální stopy, její charakter nebyl během svého vzniku řízen ani korigován. Tím je kresebný záznam objektivní, osvobozený od autorského záměru i ambice cokoliv zobrazovat. Oba umělecké přístupy, zvukový i vizuální se tedy potkávají jako rovnocenné. Každý z obrazů je proto prezentován se zvukovou nahrávkou příslušné hudební kompozice, během níž vznikal. CD záznam tak představuje nedílnou součást díla a možný klíč k jeho porozumění.

Soubor Akustických obrazů prezentovaný v BRNO GALLERY CZ byl vytvořen během roku 2011, a sice pro tento konkrétní galerijní prostor. Aktuálně poslední obraz pak vznikne přímo v galerii během vernisáže. Na počátku stála vazba k místu, neboť Lucie Vítková právě zde několikrát reagovala na vystavená díla hudebními improvizacemi, které komponovala přímo na vernisážích výstav. Její společný projekt s Pavlem Korbičkou se stal další výrazovou možností komunikace hudební a výtvarné tvorby, tentokrát ovšem založené na oboustranné vzájemnosti. Oběma umělcům se navíc otevřely další možnosti v propojení zvuku a vizuální formy. Koncem loňského roku například vznikl neméně zajímavý projekt Medialog, který vyplynul z potřeby spolupráce obou umělců i na dálku. Na místo trojdimenzionálního prostoru využili virtuální prostor komunikační sítě Skype, který má stejně jako reálné dimenze své dané vlastnosti ale i odchylky. Za nástroje komunikace si zvolili laserový paprsek svícený do webkamery v Brně a akordeon, foukací harmoniku, piano nebo zpěv snímaný mikrofonem v holandském Haagu.

Soubor Akustických obrazů v BRNO GALLERY CZ je uceleným dokladem jedné z důležitých etap umělecké tvorby Pavla Korbičky a Lucie Vítkové, ať již z hlediska jejich společných projektů nebo individuálního vývoje. Každopádně je příkladem fascinující vazby hudební a výtvarné tvorby a milníkem jedné z cest, kterou se umění založené na propojení obrazu a zvuku může s jistotou ubírat.

Ilona Víchová



instalace

photo photo photo photo photo photo photo photo
photo photo photo photo photo photo photo photo
photo photo photo photo photo photo photo

vernisáž

photo photo photo photo photo photo photo photo
photo photo photo photo photo photo photo photo
photo photo photo photo photo photo photo