Jan Koblasa & Sonia Jakuschewa

Rozhovory

5. 3. - 3. 5. 2015

photo

Umění musí být smích i pláč. musí mít teplotu člověka. musí být dotýkané. po celém povrchu formy. až do mikrostruktur zpracované. a musí mít tak velký a jasný tvar aby bylo člověkem. horou. stromem. hvězdou, a opakem toho všeho. a opakem opaku. a... (Jan Koblasa, 1965)

Výstava Rozhovory Jana Koblasy a Sonii Jakuschewy je věnována dílu dvou osobností, jejichž životní dráhy se v roce 1993 spojily a jejichž umělecké cesty se v některých ohledech prolnuly. Jde o „dialog“ dvou velkých tvůrčích energií, z nichž každá čerpá z hlubin vlastní zkušenosti, přesto plynou vedle sebe, potkávají se, vzájemně podněcují a někdy ústí ve společná díla. Jde o „dialog“ ženského a mužského elementu, dvou vnitřních sil, které v sobě nesou mnoho společného i řadu odlišností. Oba pocházejí z jiné generace, z odlišné kulturní i umělecké tradice, on Čech, ona Ruska, oba z někdejšího východního bloku, který opustili, on v roce 1968, ona o víc než dvacet let později, aby se sešli v německém Hamburku. Ale kolik sebezapření a vnitřní odvahy je potřeba, aby umělec zdolal těžkosti emigrace a dál soustředěně pokračoval v práci? A jaký je vlastně pocit člověka, který je doma tam i tady, a všude tak trochu cizincem?

Jana Koblasu (1932) není potřeba v českém prostředí představovat. Jeho dílo zde od roku 1989 mapují četné výstavy, z těch posledních připomeňme retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu. Na pultech knihkupců se vynořují jeho autobiografické deníky, v intervalech udávaných taktovkou umělcovy invence, širokým publikem vždy vítány, vždy vyprodány. Jan Koblasa v sobě zkrátka slučuje řadu talentů, díky kterým je na naší kulturní scéně nepřehlédnutelný. Vedle výtvarného je to nadání hudební a literární, a nad tím vším ční síla citlivého a velkorysého člověka, zarputilého hledače krás i stínů života, neúnavného bojovníka s duší poety. Když jej v roce 1968 srpnová okupace Československa zastihla na cestách po Itálii, domů se nevrátil. Získal azyl v severním Německu a v roce 1969 založil v Kielu na Muthesius Hochschule obor volné plastiky. Ten pak vedl téměř třicet let. Jako jednomu z mála emigrantů se Janu Koblasovi podařilo jaksi přirozeně vplout do zahraniční scény, získat si respekt odborné veřejnosti a ovlivňovat mladé generace umělců.

Koblasova tvůrčí cesta je inspirativní syntézou úvah o nás lidech a roli, kterou v tomto světě máme, vždy až po okraj naplněna prožitky hudby, literatury a filozofie. Je velkým návratem k pradávným mýtům a archetypům, v nichž nacházíme analogie s pocity současného člověka. Jako červená nit se Koblasovými výtvarnými myšlenkami táhnou témata Země, Nebe, Pekla a Ráje. Vznášejí se tu Andělé, zatímco z hlubiny vyvěrají Apokalyptické výjevy. Výrazným okruhem vynořujícím se z jeho tvorby 60. let jsou náměty Králů, Proroků, Strážců a Lament, následovány postavami z řecké mytologie (Odyseus), tématy ze světa opery a divadla (Dvě vdovy, Mistři pěvci Norimberští, Herci, Diváci), ale i herci a hudebníky ulice (Pankové), kteří v Koblasově ateliéru vznikají s mladistvou vervou napříč časem od 70. let až po nejnovější práce. Nehledě na zvolený materiál, kterým může být dřevo, bronz, alabastr, kámen, s povrchem jemně vyhlazeným nebo surově štípaným, nehledě na to, zda je socha tichá, schoulena do sebe (Pokus o úsměv) nebo zda křičí a expanduje do prostoru (Pankové), spojuje Koblasovo sochařství smysl pro vztah vnitřního poselství, tvaru, materiálu a konkrétního opracování. Právě proto má tvorba Jana Koblasy schopnost nevyčerpatelné imaginace a sílu sdělení, která nás ponouká vracet se k ní a zažívat ji se stejně nenasytným zaujetím, za jakého vznikala.

S tvorbou malířky, sochařky a vizuální básnířky Sonii Jakuschewy (1961) se mohl český návštěvník setkat na retrospektivě Jana Koblasy v Jízdárně Pražského hradu, kde umělci představili několik společných realizací - sochařský soubor Andělů (2010). Přesto je dílo Jakuschewy, jehož těžiště spočívá v malbě, v našem prostředí do velké míry neznámé. Výstava přináší ucelenější pohled na malířskou tvorbu této výrazné umělkyně, a sice v konfrontaci se sochařstvím Jana Koblasy, v jehož blízkosti, někdy součinnosti, ale často i stínu vznikala.

Sonia Jakuschewa se ještě jako studentka na moskevské Vysoké škole výtvarných umění "Surikov" zařadila do progresivního proudu ruské malby, který se radikálně vymezoval proti oficiální výtvarné produkci. Její malířská tvorba je však progresivní i v jiném ohledu. Osciluje mezi dvěma póly, které naplňuje a obývá zcela beze zbytku. Na jedné straně jsou to barevná expresivní plátna, na straně druhé kontemplativní bílé, šedé a černé monochromy. Obě polohy spojuje zájem o monumentální malířské gesto, někdy prudké jako pulsující shluk energie, jindy klidné a statické, vznášející se volně v prostoru.

Expresivní barevné obrazy z cyklu Červených krajin, Ruských krajin nebo Zahrad vznikaly převážně v první polovině 90. let, tedy v době Jakuschewy moskevského pobytu a následného přesunu do Hamburku. Jsou živou erupcí barev a emotivní oslavou života, vystavěny na plošných tazích kladených až se zarážející velkorysostí a odvahou. Dynamiku těchto pláten umocňují intenzivní červené tóny, které budují obrazovou plochu nebo jsou využity jako lokální akcent. Starší obrazy jsou promalovány v celistvě cítěný prostor, který se otevírá v další dimenzionální plány, víří a těká z plátna ven směrem k divákovi. Postupem času se malířské stopy jakoby vylupují z plochy a získávají větší autonomii, aby v několika posledních letech vyústily v barevné diagonální toky energie vlnící se v ploše obrazu jako proudy vody, vzduchu, životodárné síly přírody (Krajiny z let 2010 - 2014).

Druhý pól malířství Sonii Jakuschewy představují monochromy vystavěné na vzájemném dialogu strukturovaných a hladkých ploch. Divák zde není vzrušován komunikací barev a jejich asociativními pochody, ale koncentrací mysli na tzv. nebarvy - černou, bílou, případně na šedý, stříbrný či lehce okrový tón - je uveden do stavu ztišení a maximálního soustředění. Pastózní malířská pole žebrovaná reliéfními liniemi případně strukturována zrnitým rastrem v sobě slučují princip organického i anorganického světa. Pravoúhlé tvary nebo měkké amorfní formy se vynořují z nehmotného prostoru jako zemité pra-struktury přírody a v tichém nekonečnu rezonují jako síla života. V závislosti na úhlu divákova pohledu i změny světelných podmínek se pastózní tahy proměňují, mizí a zase nabývají na intenzitě, podobně jako se proměňuje příroda, jako vzniká a zaniká život člověka, v nepolapitelném toku času uprostřed věčnosti vesmíru.

V roce 1992 se Sonia Jakuschewa v rámci výtvarného stipendia seznámila s Janem Koblasou. Jejich vztah se utvářel nejdříve na dálku formou početné korespondence. A právě tyto dopisy posloužily Sonii Jakuschevě jako materiál a podnětný zdroj pro další okruh tvorby, totiž obrazy založené na obsahových i vizuálních vlastnostech písma a textu (z cyklu …daleko od Moskvy … Milostné dopisy / Vzpomínky). Vyzvětšované dopisy, natrhané na fragmenty a fixované na plátno metodou koláže utvářejí strukturu, jejíž výtvarné kvality určuje Koblasův kaligraficky cítěný rukopis, frázování uvnitř slova, rytmus řazení útržků, střídání odlišné velikosti písma a celkové horizontální členění. Pohledem zblízka může divák odkrývat význam slov, vnímat jejich tvar i sdělení, z odstupu se může nechat unést čistě estetickým poselstvím již nečitelné struktury, aniž by tím byl oslaben výchozí koncept.

Interpretace Koblasových dopisů vyústila v další možnosti rozvíjení výtvarného jazyka obou umělců společnou cestou. V souladu s principem Koblasovy tvorby a jeho smyslem pro ovládnutí trojrozměrného prostoru vzniká v hamburském ateliéru soubor Andělů (2010 - 2014), jejichž dřevěná těla jsou překryta texty. Podobně jako se vrství čas, historie a lidská zkušenost, podobně jako plátky zlata objímají povrch starověkých soch, pokrývá Jakuschewa korpusy Andělů útržky dopisů, který ji kdysi adresoval její muž. Písmo, forma a vnitřní poselství se slučují v jedno. Kdo by nevzpomněl Janovo evangelium: "Na počátku bylo Slovo...", kdo by nevzpomněl listy Korintským: "A tak zůstává víra, naděje, láska..."? Ať už subtilní Andělé Jana Koblasy a Sonii Jakuschewy levitují s ochranitelsky roztaženými křídly nebo pohrouženi do sebe rozjímají, probouzejí v nás senzibilitu pro vjem skutečností, které tu bezpochyby jsou, i když je nemůžeme empiricky ověřit.



instalace

photo photo photo photo photo photo photo photo
photo photo photo photo photo